Asi není nikdo, koho by nefascinovala představa, že ve vesmíru nejsme sami. A zvláště ve viktoriánské době byl oblíbeným místem, kam byl mimozemský život umisťován, naši sousedé Mars a Venuše.

 

V moderní době se však vědecké představy mimozemského života v naší sluneční soustavě poněkud změnily. Již nehledáme inteligentní tvory, nýbrž jednoduché bakterie a řasy. Ty totiž mají největší šanci přežít v nehostinných podmínkách, jaké na našich sousedních planetách panují. I to je však velmi nepravděpodobné.

 

 

Venuše je prostředím nepřátelským pro život, jak jej známe, především díky své husté atmosféře. Ta je plná jedovatých plynů, nehledě na fakt, že zde panují skutečně velká horka s teplotami okolo 400 stupňů Celsia. Je tedy světem, kde by život na bázi uhlíku mohl přežít jen stěží.

 

Mars z pohledu laika vypadá nadějněji. Podobně jako Venuše či naše Země leží v obyvatelné zóně. Navíc zde byla objevena voda, nehledě na ledové čepičky na obou pólech. Jediné, co zde chybí, je atmosféra. Podobně jako Venuše ji má příliš hustou, ta Marsovská je naopak příliš řídká. Je tedy nepravděpodobné, že by zde nějaké živé organismy mohly existovat.

 

 

Přesto se lidé nevzdávají naděje alespoň na jeho kolonizaci. Ta však bude muset čelit větším problémům, než se laikovi může zdát, především co se atmosféry týče. Problémem je totiž fakt, že na rozdíl od Země nemá Mars magnetosféru, tedy magnetické pole. A právě to drží náš plynný obal pohromadě. Bez něj by veškerá atmosféra vyvála ven do kosmu – to je ostatně také způsob, jak o ni Mars přišel, pokud ji někdy měl.

 

Je tedy vidět, že celý problém života na jiných planetách je složitější, než se může na první pohled zdát. Současným nejpravděpodobnějším kandidátem je Jupiterův měsíc Europa, který má ledem pokryté oceány s průduchy, odkud unikají teplé plyny. V jejich okolí by pak mohlo docházet k abiogenezi, což je zdaleka nejpravděpodobnější způsob, jak by mohl život vzniknout.

Jako děti bylo jednou z našich nejméně oblíbených věcí, které jsme museli podstoupit, očkování. A rozhodně nebylo jen jedno. S tím, jak se zvyšuje počet nemocí, proti kterým můžeme tímto způsobem bojovat, se zvyšuje i počet vakcín, které dítě dostává. To samozřejmě vyvolává v mnoha lidech otázku, zda to není příliš mnoho.

 

Důsledkem pak je, že je stále více rodičů, kteří své dítě odmítají dávat očkovat. A vzhledem k tomu, že je to u nás dobrovolné, je to jejich svobodná volba. Otázkou však je, zda je tento postoj správný. Mnohdy si totiž tito lidé neuvědomují možná rizika.

 

 

Jistě, mnoho z nich namítá, že oni danou nemoc, proti které se nyní očkuje, jako děti prodělali, a nijak je to nepoznamenalo. Navíc proti ní získali přirozenou imunitu. Vakcíny proti ní tedy nejsou potřeba. Na první pohled by se zdálo, že jejich postoj má logiku, avšak když se podíváme blíže, zjistíme, že to tak není.

 

V první řadě nikde není zaručeno, že zrovna jejich dítě bude mít také lehký průběh, případně že z toho vyvázne bez následků. Například po neštovicích mohou často zůstat poměrně nevzhledné jizvy, případně po jiných zase problémy s dýcháním. Rozhodně tedy není důvod, proč našeho potomka tomuto riziku vystavovat, když mu lze snadno předejít.

 

 

A to ani není řeč o tom, že většina těchto nemocí je značně infekčních, tedy přenosných z člověka na člověka. Než se příznaky dostatečně projeví, je možné, že už stihne nakazit další děti, jejichž rodiče jsou buď proti očkování, nebo které očkované být nemohou. Důsledkem může být bez nadsázky epidemie. A pokud bude mezi nakaženými dítě se špatnou imunitou, pak může i zemřít.

 

Samozřejmě je pochopitelné, že rodiče mají starost o to, zda je taková dávka „chemie“, kterou do jejich dítěte lékaři vakcínami vpravují, bezpečná. Zde je však třeba poznamenat, že veškeré vakcíny, stejně jako jiné léky, prochází klinickými studiemi, které ověřují jejich účinnost a bezpečnost, než jsou dány k dispozici široké veřejnosti. V tomto případě tedy rozhodně není potřeba se bát. Pamatujte, že očkování může zachránit život.

Výroba polymerů a implicitně i plastových produktů je poměrně mladé průmyslové odvětví, které se za posledních padesát let ovšem výrazně podepsalo na aktuálních environmentálních podmínkách po celé planetě. Výrazný rozmach plastikářství a rozsáhlé uplatnění makromolekulových látek prakticky ve všech materiálových oborech, a také oblasti běžného spotřebního zboží, vedly postupně k nutnosti přemýšlet o možnostech jejich uplatnění jako sekundárních produktů zejména vzhledem k velmi dlouhé životnosti i po upotřebení. Způsoby zpracování plastového odpadu se tak staly nedílnou součástí vědeckých záměrů, jejichž cílem je dosáhnout minimalizace skládkování nebo spalování plastového odpadu, jež zatěžuje ve velké míře všechny součásti životního prostředí a ohrožuje ekosystémy obecně.

Primární strategií odbourávání plastového odpadu je v současné době jejich recyklace, kterou lze provádět několika specifickými a variabilně účinnými technologiemi. Standardně jsou rozeznávány tři až čtyři typy recyklace plastů – materiálovou a mechanickou, surovinovou a chemickou.

Materiálová recyklace plastů je asi nejznámějším typem, jelikož tímto procesem dochází ke znovuvyužití běžného plastového odpadu z domácností, jako jsou PET láhve, obaly, nádoby a kontejnery. Jedná se o technologii, která je vhodná výhradně pro termoplasty, tedy polymery, které jsou zpracovávány zahřátím, jež v určité míře ovlivňuje jejich chemickou strukturu, ale poměrně uspokojivě ji zachovává. Nevýhodou tohoto přístupu je jeho omezená aplikace. Materiálovou recyklaci lze pro plastový materiál použít pouze v limitním počtu cyklů, poté se jako druhotná surovina stává neuplatnitelným a mění se v nežádoucí plastový odpad.

Za materiálovou recyklaci je dále považován mechanický proces zpracování odpadních polymerů, jehož výstupem jsou drtě využitelné obvykle v jiných oblastech, než byl původní cílový trh produktů. Popsaným způsobem mohou být recyklovány například plastové hračky z tvrzených polymerů, které se dále uplatní jako plnivo kompozitů třeba ve stavebnictví.

Surovinová recyklace se využívá u silně znečištěného polymerního odpadu, který je převážně termickými procesy přeměňován na základní výchozí bázi. Výsledkem jsou směsi plynných nebo kapalných uhlovodíků, jež je možné dále zpracovávat na energeticky hodnotné nebo jinak využitelné látky.

Jako vysoce potenciální a velmi slibné se ovšem aktuálně jeví možnosti chemické recyklace polymerního odpadu. Chemická recyklace je poměrně nový přístup, jehož prostřednictvím lze z plastů zpětným zpracováním získávat kvalitní chemicky opětovně uplatnitelné suroviny, jako jsou monomery nebo další aktivní sloučeniny. Touto technologií by mělo být postupně odbouráno veškeré skládkování plastového odpadu.