Může na Marsu či Venuši existovat život?

Asi není nikdo, koho by nefascinovala představa, že ve vesmíru nejsme sami. A zvláště ve viktoriánské době byl oblíbeným místem, kam byl mimozemský život umisťován, naši sousedé Mars a Venuše.

 

V moderní době se však vědecké představy mimozemského života v naší sluneční soustavě poněkud změnily. Již nehledáme inteligentní tvory, nýbrž jednoduché bakterie a řasy. Ty totiž mají největší šanci přežít v nehostinných podmínkách, jaké na našich sousedních planetách panují. I to je však velmi nepravděpodobné.

 

Venuše

 

Venuše je prostředím nepřátelským pro život, jak jej známe, především díky své husté atmosféře. Ta je plná jedovatých plynů, nehledě na fakt, že zde panují skutečně velká horka s teplotami okolo 400 stupňů Celsia. Je tedy světem, kde by život na bázi uhlíku mohl přežít jen stěží.

 

Mars z pohledu laika vypadá nadějněji. Podobně jako Venuše či naše Země leží v obyvatelné zóně. Navíc zde byla objevena voda, nehledě na ledové čepičky na obou pólech. Jediné, co zde chybí, je atmosféra. Podobně jako Venuše ji má příliš hustou, ta Marsovská je naopak příliš řídká. Je tedy nepravděpodobné, že by zde nějaké živé organismy mohly existovat.

 

Mars

 

Přesto se lidé nevzdávají naděje alespoň na jeho kolonizaci. Ta však bude muset čelit větším problémům, než se laikovi může zdát, především co se atmosféry týče. Problémem je totiž fakt, že na rozdíl od Země nemá Mars magnetosféru, tedy magnetické pole. A právě to drží náš plynný obal pohromadě. Bez něj by veškerá atmosféra vyvála ven do kosmu – to je ostatně také způsob, jak o ni Mars přišel, pokud ji někdy měl.

 

Je tedy vidět, že celý problém života na jiných planetách je složitější, než se může na první pohled zdát. Současným nejpravděpodobnějším kandidátem je Jupiterův měsíc Europa, který má ledem pokryté oceány s průduchy, odkud unikají teplé plyny. V jejich okolí by pak mohlo docházet k abiogenezi, což je zdaleka nejpravděpodobnější způsob, jak by mohl život vzniknout.

Vědecké výzkumy

Pravda je, že asi málokoho ve škole bavila například chemie. Koho ano a pokračoval ve studiu této vědy, dostal se na vysokou školu a pak někam, kde pracoval přímo v oboru. Tomu se říká štěstí, když se někomu práce stane koníčkem. Ale nelze hovořit jen o chemii, je samozřejmě více takových oborů. Matematika, optika, fyzika a další a další. V každém z nich musí pracovat a také pracují ti nejlepší experti, protože někdo, kdo tomu nerozumí by se zde neuchytil.  

výzkum

Tito lidé nám přinášejí velmi hodnotné výsledky své práce. Nevím, jak je to pak s jejich oceněním, ale asi nebude někde na úrovni zametače ulic. I když i to je potřebná práce.  

Výsledkem práce vědecké pak tedy může být nový lék, baterie s delší výdrží, nebo třeba něco nového v potravinách. To vše objeví vědecký tým někdy po mnohaletém bádání a zkoumání. Nevím kolik přesně spotřeboval pan Edison těch vláken do žárovky, než přišel na to, která je ta pravé. Prý dva tisíce. Věda tedy také musí zkoušet. A tyto zkoušky, nebo chcete-li testy se mohou táhnout léta, než může být objev bezpečně vydán lidstvu.  

část laboratoře

Ne ve všech oborech se toto dodržuje. Ano, i temná stránka vědy natahuje své pařáty a každý objev je ihned zkoumán, zda by se nedal použít pro válečné účely. Ano, člověk už je takový. Když objeví atom, je zde hned někdo, kdo jej použije ke špatným účelům a končí to třeba až použitím pumy. I když bychom chtěli být přesní, tak ta první použitá proti lidem v praxi v Hirošimě, kterou máme namysli, byla plutoniová.  

Ale pryč od těch škaredých věcí a raději se dívejme radostně dopředu, kde nám věda jistě ještě přinese spoustu objevů ve všech možných oborech. Známých i neznámých, hodně potřebných i těch méně. Jistě budeme všichni nových objevů určených pro běžné lidi rádi využívat. Přejme tedy vědcům pevné zdraví a pokroky ve výzkumu. 

Proč existuje tolik odpůrců vakcín

Jako děti bylo jednou z našich nejméně oblíbených věcí, které jsme museli podstoupit, očkování. A rozhodně nebylo jen jedno. S tím, jak se zvyšuje počet nemocí, proti kterým můžeme tímto způsobem bojovat, se zvyšuje i počet vakcín, které dítě dostává. To samozřejmě vyvolává v mnoha lidech otázku, zda to není příliš mnoho.

 

Důsledkem pak je, že je stále více rodičů, kteří své dítě odmítají dávat očkovat. A vzhledem k tomu, že je to u nás dobrovolné, je to jejich svobodná volba. Otázkou však je, zda je tento postoj správný. Mnohdy si totiž tito lidé neuvědomují možná rizika.

 

vývoj očkovací látky

 

Jistě, mnoho z nich namítá, že oni danou nemoc, proti které se nyní očkuje, jako děti prodělali, a nijak je to nepoznamenalo. Navíc proti ní získali přirozenou imunitu. Vakcíny proti ní tedy nejsou potřeba. Na první pohled by se zdálo, že jejich postoj má logiku, avšak když se podíváme blíže, zjistíme, že to tak není.

 

V první řadě nikde není zaručeno, že zrovna jejich dítě bude mít také lehký průběh, případně že z toho vyvázne bez následků. Například po neštovicích mohou často zůstat poměrně nevzhledné jizvy, případně po jiných zase problémy s dýcháním. Rozhodně tedy není důvod, proč našeho potomka tomuto riziku vystavovat, když mu lze snadno předejít.

 

injekční stříkačky s vakcínou

 

A to ani není řeč o tom, že většina těchto nemocí je značně infekčních, tedy přenosných z člověka na člověka. Než se příznaky dostatečně projeví, je možné, že už stihne nakazit další děti, jejichž rodiče jsou buď proti očkování, nebo které očkované být nemohou. Důsledkem může být bez nadsázky epidemie. A pokud bude mezi nakaženými dítě se špatnou imunitou, pak může i zemřít.

 

Samozřejmě je pochopitelné, že rodiče mají starost o to, zda je taková dávka „chemie“, kterou do jejich dítěte lékaři vakcínami vpravují, bezpečná. Zde je však třeba poznamenat, že veškeré vakcíny, stejně jako jiné léky, prochází klinickými studiemi, které ověřují jejich účinnost a bezpečnost, než jsou dány k dispozici široké veřejnosti. V tomto případě tedy rozhodně není potřeba se bát. Pamatujte, že očkování může zachránit život.

Recyklace plastových odpadů – nové směry a priority

Výroba polymerů a implicitně i plastových produktů je poměrně mladé průmyslové odvětví, které se za posledních padesát let ovšem výrazně podepsalo na aktuálních environmentálních podmínkách po celé planetě. Výrazný rozmach plastikářství a rozsáhlé uplatnění makromolekulových látek prakticky ve všech materiálových oborech, a také oblasti běžného spotřebního zboží, vedly postupně k nutnosti přemýšlet o možnostech jejich uplatnění jako sekundárních produktů zejména vzhledem k velmi dlouhé životnosti i po upotřebení. Způsoby zpracování plastového odpadu se tak staly nedílnou součástí vědeckých záměrů, jejichž cílem je dosáhnout minimalizace skládkování nebo spalování plastového odpadu, jež zatěžuje ve velké míře všechny součásti životního prostředí a ohrožuje ekosystémy obecně.

Materiálová recyklace plastů

Primární strategií odbourávání plastového odpadu je v současné době jejich recyklace, kterou lze provádět několika specifickými a variabilně účinnými technologiemi. Standardně jsou rozeznávány tři až čtyři typy recyklace plastů – materiálovou a mechanickou, surovinovou a chemickou.

Materiálová recyklace plastů je asi nejznámějším typem, jelikož tímto procesem dochází ke znovuvyužití běžného plastového odpadu z domácností, jako jsou PET láhve, obaly, nádoby a kontejnery. Jedná se o technologii, která je vhodná výhradně pro termoplasty, tedy polymery, které jsou zpracovávány zahřátím, jež v určité míře ovlivňuje jejich chemickou strukturu, ale poměrně uspokojivě ji zachovává. Nevýhodou tohoto přístupu je jeho omezená aplikace. Materiálovou recyklaci lze pro plastový materiál použít pouze v limitním počtu cyklů, poté se jako druhotná surovina stává neuplatnitelným a mění se v nežádoucí plastový odpad.
Plastový odpad

Za materiálovou recyklaci je dále považován mechanický proces zpracování odpadních polymerů, jehož výstupem jsou drtě využitelné obvykle v jiných oblastech, než byl původní cílový trh produktů. Popsaným způsobem mohou být recyklovány například plastové hračky z tvrzených polymerů, které se dále uplatní jako plnivo kompozitů třeba ve stavebnictví.

Surovinová recyklace se využívá u silně znečištěného polymerního odpadu, který je převážně termickými procesy přeměňován na základní výchozí bázi. Výsledkem jsou směsi plynných nebo kapalných uhlovodíků, jež je možné dále zpracovávat na energeticky hodnotné nebo jinak využitelné látky.

Jako vysoce potenciální a velmi slibné se ovšem aktuálně jeví možnosti chemické recyklace polymerního odpadu. Chemická recyklace je poměrně nový přístup, jehož prostřednictvím lze z plastů zpětným zpracováním získávat kvalitní chemicky opětovně uplatnitelné suroviny, jako jsou monomery nebo další aktivní sloučeniny. Touto technologií by mělo být postupně odbouráno veškeré skládkování plastového odpadu.